Kostel sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze

Kostel sv. Michaela Archanděla patří mezi nejcennější památky pražského, národního a evropského významu. V kulturních a politických dějinách sehrával a stále hraje jednu z důležitých rolí z hlediska duchovního poslání.

Historické souvislosti vzniku kostela sv. Michaela Archanděla

Vznik kostela spadá do doby, kdy se z hustě zalidněného okolí knížecího a biskupského sídla na Pražském hradě a Vyšehradě začíná rozvíjet bohaté obchodní středisko, k němuž se sbíhaly všechny obchodní cesty a k němuž směřovali kupci z různých končin světa – Němci, Rusové, Románi a Židé. Kostel sv. Michaela byl středem slovanské vsi ještě v době předměstské. Při založení města tato ves ustoupila a její obyvatelstvo se pravděpodobně přestěhovalo, aby uvolnilo místo německým kolonistům, jejichž příliv od počátku 13. století vzrůstal. Založení jednolodního kostela spadá do rozmezí let 1150–1200, což potvrdil archeologický výzkum v roce 1989. Byla to jednolodní sakrální stavba, zakončená půlkruhovou apsidou. Pohřby se odehrávaly uvnitř kostela a na hřbitově, který kostel obklopoval ze severu a z jihu. Ve 13. století se pohřby konaly již v kryptě kostela. V první polovině 13. století byla jednolodní dispozice kostela rozšířena na jižní straně o boční loď a v ní postavena dvojhrobka. Podobným způsobem byl kostel rozšířen i o severní loď a proměněn v nejstarší baziliku na Starém Městě. Ve druhé polovině 13. století přibyla v ose hlavní lodi na západě čtvercová věž – jediná románská věž na Starém Městě. Jižní boční stěna sloužila po zrušení staršího kostela také jako základ gotické novostavby z doby kolem poloviny 14. století. Gotickou podobu si kostel s menšími úpravami podržel až do barokní přestavby v 18. století. Půdorys gotického chrámu známe pouze ze schematického plánu kolem poloviny 18. století, který představuje síňový prostor na nepravidelném půdoryse lichoběžníka. Nejpřesnější představu o tvarosloví svatomichalské stavby podává dnes monumentální, bohatě profilovaný jižní portál, zřejmě autentické dílo arrasovské gotiky. Zařízení gotického kostela pocházelo vesměs z nadací, odkázaných k jednotlivým oltářům.

Středověký farní kostel

Patronátní právo ke kostelu měli čeští králové a později je převzala královna Eliška, manželka Jana Lucemburského. Podle vizitace pražského arcijáhna Pavla z Janovic z roku 1380 působilo v té době při kostele 11 kněží, kteří zároveň vykonávali funkci učitelů ve farní škole přiléhající ke kostelu sv. Michaela. Asi od roku 1402 kázal v kostele M. Jan Hus. Na přilehlé faře se odehrávaly disputace univerzitních mistrů. Kostel sv. Michaela patřil k předním husitským svatyním již proto, že 15. března 1411 zde nebyla vyhlášena klatba nad Janem Husem a od roku 1414 zde byla podávána Svátost oltářní pod obojí způsobou. Mistr Křišťan z Prachatic kázal v kostele od roku 1406. Jeho nástupcem se stal Mistr Petr z Mladoňovic, který byl v roce 1438 rektorem pražské univerzity. V roce 1621 odešel poslední nekatolický farář. Svatomichalští farníci byli většinou bohatí měšťané a odkazovali kostelu značná nadání, kterých se použilo na platy oltářníků nebo zbudování nových oltářů.

Kostel sv. Michaela ve správě servitského řádu

Řád služebníků Panny Marie – ORDO SERVORUM BEATAE VIRGINIS MARIAE, lidově zvaný servité, byl založen roku 1233 sedmi florentskými měšťany na hoře Monte Senario a schválen roku 1249 a 1304. Patří k tzv. žebravým řádům. Jeho členové mají za povinnost šíření mariánské úcty, službu ve farnostech, působení ve školství. Řádoví kněží a bratři laici nosí černý hábit se škapulířem, který je přepásán koženým řemenem se zavěšeným růžencem. Vedle sedmi svatých zakladatelů a sv. Filipa Benitia je nejvíce uctíván sv. Peregrin Latiosus (1265–1345 ve Forli ). Silná mariánská úcta se symbolicky odráží také v řádovém znaku, v němž jsou v modrém poli stříbrné nebo zlaté iniciály S. M. a nad M. je stříbrná korunka, z níž roste sedm lilií. Servité si ke svému jménu přibírají také jméno Maria.

V Čechách působil řád servitů již od roku 1360. Základní kámen k tehdejšímu klášteru servitů Zvěstování P. Marie při kostele P. Marie Na Trávníčku položil sám císař Karel IV. Kvetoucí klášter však roku 1420 vypálili husité – uhořelo zde 64 řeholníků. O obnovu kláštera usiloval císař Zikmund již v roce 1437, ale bezvýsledně. Po Bílé Hoře se spolu s jezuity vrátily do Čech i další řády, a mezi nimi i servité, kteří chtěli obnovit svůj původní konvent. Stalo se tak v roce 1626, kdy daroval císař Ferdinand II. servitskému řádu kostel sv. Michaela s farou a školou a darem 500 zlatých na znovuzřízení kláštera. Servité se vrátili do Prahy v roce 1632. Klášter se začal stavět roku 1640 jako čtyřkřídlá budova sestávající ze čtyř domů – domu „U oslů“ domu „U zlaté studnice“, fary a školy. Byl zpočátku určen pro 20 řeholníků. Přestavba kláštera se udála v několika fázích. První, která dala budovám typickou klášterní dispozici, byla z let 1640–1664, ale dnešní podoba kláštera zřejmě pochází z pozdně barokní přestavby kláštera. Barokní přestavba kostela pochází až z poloviny 18. století. Podle plánu Fr. Ign. Préea zde stál ještě kolem roku 1750 kostel síňového charakteru členěný osmi pilíři zachovávající gotický půdorys lichoběžníku. Císař Ferdinand III. věnoval 1000 kop míšeňských na postavení nového oltáře, na kterém byl později umístěn obraz Petra Brandla, zobrazující boj dobrých a padlých andělů. Součástí oltáře byly zřejmě Bendlovy sochy Anděla Strážného a Archanděla Rafaela.

Vědecký a vzdělávací přínos kláštera servitů

V 18. století se stal klášter servitů významným střediskem vzdělání. Mnozí servité se zabývali studiem teologie (především mariologií), církevním právem, geometrií, astronomií a přírodními vědami. Představitelé těchto disciplín jsou zobrazeni na dochované fresce v bývalé knihovně kláštera, jejíž výzdoba vznikla v 70. letech 18. století. Autorem byl malíř Josef Hager, žák Jana Karla Kováře a pomocník malíře Františka Karla Palka. Z doby kolem poloviny 18. století se dochoval katalog knihovny, který dokládá význam a vysokou hodnotu servitské knihovny. Nevelmi početná knihovna servitského kláštera obsahovala dobře zvolené knihy, které umožňovaly řádovým bratřím kvalitní studium. Mnozí členové řádu se proslavili jako renomovaní vědci s bohatou publikační činností.

Slavnosti v servitském klášteře

Oslavy svátků svatých byly v 17. a 18. století běžnou součástí liturgického roku. Každé bratrstvo a sodalita musely vykonat pouť ve svátek svého patrona, tyto povinnosti měly i řády, magistrát, univerzita, cechy atd. Řád servitů měl kromě svatých sedmi zakladatelů i další svaté: sv. Filipa Benitia (+1285), sv. Peregrina Latiosa (+1345), sv. Juliánu Falconieri (+1344) a dalších 13 blahoslavených. Jedním z prostředků vyzdvižení úcty ke svatým byla kanonizace, kdy papež včlenil světce do počtu ostatních svatých římskokatolické církve. V roce 1727 byl v Římě papežem Benediktem XIII. kanonizován sv. Peregrin a téhož roku proběhly v Praze oslavy. Sv. Peregrinus, pocházející z rodu Latiosů, se narodil v r. 1265 ve městě Forli. Ještě v mladém věku se obrátil k víře a odešel do kláštera v Sieně, kde spolu s Františkem Sienským přijal řádové roucho servitů. Po celý život žil jako kajícník. Své tělo mučil mnoha způsoby, až dostal zhoubnou nemoc do nohy, která mu měla být odňata. Zázrakem, který se stal v kapitulní síni, kdy se k němu z kříže sklonil Kristus a uzdravil jej, se tak nestalo. Sv. Peregrin bývá zobrazován v černém hábitu s ovázanou nohou, sedící u kříže, z něhož se k němu sklání Kristus. Text slavnosti ke svatořečení sv. Peregrina vyšel v Klementinu tiskem. Slavnost byla dokladem o propojení duchovního života řádových domů na Starém Městě a organizování církevních slavností. Jezuité z Akademické koleje Tovaryšstva Ježíšova spolu se servity od sv. Michaela společně uspořádali slavnost ke kanonizaci světce. Spis vydaný u příležitosti kanonizace servitského světce obsahoval podrobný popis procesí spolu s texty básní v němčině a chronogramickými nápisy v latině. Byl rozdělen do pěti částí, z nichž každá byla uvedena komentářem, následoval popis procesí a vylíčení toho, co se odehrávalo na pegmatu (přenosném jevišti).

Bratrstvo Panny Marie Bolestné

U kostela sv. Michaela bylo založeno Bratrstvo Panny Marie Bolestné s černým škapulířem, nadané duchovními výsadami, které potvrdil papež Kliment X. v r. 1672. Popudem ke vzniku Bratrstva a tím i úcty k obrazu P. Marie Bolestné bylo schválení svátku P. Marie Bolestné, pro servity závazného, papežem Innocencem IX. v r. 1668. Bratrstvo se svým zaměřením vracelo k počátkům řádu. Obíralo se hlavně posledními věcmi člověka a mělo vlastní oltář sv. Innocence a Vitalise uprostřed kostela a pobožnosti u oltáře Bolestné P. Marie. Za povinnost mělo konat veřejné pobožnosti s procesím nebo slavná procesí o hlavních mariánských svátcích, a to z kostela sv.Michaela k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí, kdy v průvodu byly neseny korouhve a socha P. Marie. Úcta servitů k P. Marii Bolestné je zmíněna v Prodromu Gloriae Pragenae od týnského faráře J. F. Hammerschmieda. Milostný obraz P. Marie Bolestné namaloval neznámý malíř podle obrazu španělského malíře L. Moralese (1506–1586), který uctívali servité v klášterním kostele sv.Michaela. Obraz představoval Pannu Marii Bolestnou podle byzantského způsobu tisknoucí tvář ke tváři mrtvého Syna. Původní milostný obraz byl součástí desky, na níž byli zapisováni zemřelí členové chrámové komunity. P. Maria Bolestná (Mater Dolorosa) je typem Piety a je zobrazována jako P. Maria pod křížem s jedním nebo 7 meči v srdci.

Hudba u kostela sv. Michaela Archanděla na Starém Městě pražském.

Kostel sv. Michaela Archanděla patřil v minulosti k významným centrům duchovního života Prahy. Ze 16. století máme zprávy o literátském bratrstvu působícím u kostela. Jeho podobu zachycuje celostranná iluminace v kancionále z roku 1587, která bratrstvo znázorňuje při zpěvu. Iluminace je cenná z toho důvodu, že je v ní dokumentována gotická podoba kostela. V kancionále, který je příkladem písňového repertoáru z 15. a 16. století je řada písní týkajících se kultu M. Jana Husa, který zde kázal asi od roku 1402.

Z dochovaných zpráv o hudebním životě v 17. a 18. století v Praze je patrné, že ve srovnání s provozem v katedrálách a kapitulních chrámech zaujímaly klášterní kostely přední místo a kostel servitů mezi ně patřil. Zmínka o hudebním provozu u sv. Michaela z roku 1677 v rukopise Historia et Origo Ecclesiae et Conventus S. Michaelis Archangelis, Servorum Mariae, Vetero Pragae uvádí: „Musica semper erat nobis celebris. Hudbu jsme vždy měli slavnou. V našem chrámu vždy řídili početný chór totiž Otcové Tovaryšstava Ježíšova do té doby, než jsme v roce 1622 uvedli kantora neboli magistra capellae od P. Marie na Louži s jeho zpěváky. Měl plat 139 zl. a měl za povinnost zpívat officia, Salve Regina, litanie o svátcích, v adventu a při procesích bratrstva (confraternitas) a při mších za zemřelé“. Varhany na kůru kostela postavil roku 1723 Leopold Spiegel. Měly krásnou dřevěnou skříň, uprostřed sochu Archanděla Michaela potírajícího draka a po stranách dva anděly.
Známý pražský skladatel Šimon Brixi byl „poddaným“ řádu servitů a působil jako ředitel kůru do roku 1725. Felix Benda pocházel ze vsi Skalsko, která patřila servitům a v roce 1726 se stal varhaníkem a ředitelem kůru u sv. Michaela. Kostel sv. Michaela byl také vedle kostela sv. Františka u Křižovníků a sv. Salvátora v Klementinu jedním z předních chrámů, kde byla prováděna o velikonocích oratoria.

Jedním z nejvýznamnějších varhaníků, ředitelů kůru a skladatelů, který působil u kostela sv. Michaela byl Kajetán Maria Vogl, člen Řádu Služebníků P. Marie OSM (1747–1787). V klášteře servitů začal působit v roce 1774, kde vedle řádových povinností zastával funkci ředitele kůru. Jeho dílo obsahuje převážně skladby duchovní:, mše, litanie, mariánské antifony, moteta, nešpory, offertoria a Requiem. Vedle toho také skládal skladby světské, jako jsou úpravy Mozartových děl pro komorní obsazení. Jeho instrumentální díla byla stejně oblíbená jako díla současníků, např. V. Jírovce, J. B. Vaňhala. O díle P. Kajetána Vogla přináší podrobné zprávy rakouský servita P. Franz M. Weiss, OSM, který v roce 1976 vydal tematický katalog děl P. Kajetána Vogla. V něm mapuje jak díla chrámová, tak i světská, která už za jeho života byla po Čechách velmi rozšířena a hrána. O oblibě jeho skladeb svědčí dobové opisy počínaje rokem 1780. V zahraničí jsou jeho díla uložena ponejvíce v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku a Švýcarsku.

Vyhnání servitů z kláštera a rozptýlení majetku

Podle nařízení císaře Josefa II. vydaného 12. ledna 1782 bylo v letech 1782–1789 zrušeno v českém království v 74 klášterů. Svatomichalský klášter byl sekularizován 23. června 1786 a kostel přestal sloužit liturgickým účelům. V té době bylo v klášteře 23 řeholníků. Jejich jména jsou zachována v dopise arcibiskupské konsistoři v Praze, který psal 11. září 1786 provinciál P. Raymundus M. Weigner a ve kterém potvrzuje určení klášterů, do kterých měli být přesídleni řeholníci od sv. Michaela. Současně s kostelem bylo zrušeno i Arcibratrstvo Bolestné P. Marie. Po zrušení kláštera připadly jeho statky Náboženskému fondu, který je postupně rozprodal. Kostel sv. Michaela koupil od náboženského fondu bankéř Ignác Eliáš Veit za 2.150 zl. rýnských (zdaleka neodpovídající skutečné ceně) a připojil ke svému domu „U Anděla“ (čp. 460, dnes dům „U Prince“). Nádherný interiér kostela, dokončený v roce 1767, tedy netěšil servity a věřící dlouho. Došlo k prodeji oltářů, které zachránil před zánikem jejich nový vzhled a vzácnost provedení. Do dnešních dnů se zachovalo přinejmenším jedenáct mramorových architektur, ovšem přesuny oltářů do Rokycan, Líbeznic, Sokolova, Holan a dalších míst v Čechách přečkalo jen několik obrazů.Po další staletí budova kostela sloužila jako skladiště, manufaktura a za komunistické éry jako sklad „drobného zboží“.

Nejnovější dějiny

Roku 1982 svěřilo Ministerstvo kultury České republiky kostel sv. Michaela Státní knihovně České republiky. V roce 1989 český primas František kardinál Tomášek spolu s vedením servitského řádu naléhali alespoň na vhodné světské využití kostela. Tato otázka však narážela na mezery v legislativě. Na základě Usnesení vlády ČR proběhla dne 27. 10. 1993 dražba kostela, avšak vydražitel neuhradil cenu nemovitosti (131 mil. korun). Proto Národní knihovna kostel pronajala do roku 2029 společnosti Kontakt Moravia, a.s., která posléze převedla všechna práva na dceřinou společnost Michal Praha, spol. s r.o.

Tato společnost zde pod záminkou „kulturního využití“ realizovala tzv. „St. Michael Mystery“, neboli multimediální show či polyekranové kino, vybavené restaurací, výtahem, vibrační podlahou, atd.

Nic nepomohly protesty kardinála Tomáška, který napsal: „...Považuji za čin odporující naší kulturní tradici poskytnout v jakékoliv formě klášterní areál sv. Michaela ke komerčnímu využití.“

K otázce vhodného využití posvátného prostoru se vyjádřil 23. 2. 1998 Liturgický institut, reprezentovaný prof. ThDr. Janem Matějkou, který píše mj.: „...Přestane-li posvěcený prostor sloužit bohoslužebným účelům, může ho diecézní biskup předat k jinému počestnému využití, které nezpochybní tu skutečnost, že takové místo nepřestává být posvátným prostorem. Kodex kanonického práva (CIC, can. 1222) stanoví ´ad usum non sordidum´, tj. k účelu ne potupnému nebo nečestnému.... Mluvit o „odsvěcení“ je tedy bezobsažné, a proto nesprávné. Dějinná a bohužel i současná zkušenost je sice taková, že některé kostely jsou činností v nich provozovanou znesvěcovány, nelze však mluvit o jejich odsvěcení. Zůstávají posvátným prostorem se všemi důsledky, které z toho pro jejich uživatele vyplývají.“

Sakrální objekty nelze libovolně prodávat jako světské domy nebo byty. Již na mezinárodním sympoziu „Nové využití pro staré kostely“ uskutečněného v říjnu 1997 v Teplicích zazněl na toto téma závažný hlas z úst odborníka Víta Honyse: „... Máme morální povinnost zachovat stavby pro ty, kteří přijdou po nás. Dnes si s nimi nevíme rady, ale příští generace na to třeba přijdou.“ (Lidové noviny 21. 2. 1998).

V roce 2005 Národní knihovna prodala kostel sv. Michaela včetně krypty, hrobů a pohřebiště dosavadnímu  nájemci, a to přes protesty zástupců renomovaných kulturních, vzdělávacích a vědeckých institucí i široké veřejnosti.

Dvě ukázky současného „využití“ kostela: Ukázka č. 1 Ukázka č. 2